sobota 28. ledna 2012

Autostop - ztracená důvěra

Museli jste někdy stopovat? Stopujete dobrovolně?
Já stopovala dobrovolně jednou, a to v sedmi letech, když jsem jela na výlet za babičkou:-). Nedobrovolně také jednou. Dojížděla jsem za prací denně 90km, busem, vlakem, jak to jen šlo. Někdy bez přestupů, jindy i třemi spoji. Když má jeden spoj zpoždění, další nestihnete. Takhle mi ujel i poslední spoj a já se ocitla necelých 30km od domova. Co teď? Nebylo východiska, šla jsem na výpadovku a začala stopovat. Musím říct, tedy napsat, že to bylo před 7 lety. Ale na tom, jak mi bylo, by se asi nezměnilo nic ani dnes. Kdo mi zastaví? Jaké auto stopovat? Dojedu vůbec domů?
Stála jsem tam přes hodinu a doufala, že nikdo nezastaví. Dalších třicet minut jsem zase doufala, že někdo zastaví. Byla zima, začalo se stmívat.
A někdo zastavil. Muž, pěkné auto, mladší. Je důvěryhodný? Komu se dá dnes věřit?
Nastoupila jsem. Třicet minut strachu. Mluvil klidně, nejdříve o ničem, pak se začal vyptávat. Nepoznáte, jestli jen zdvořilostně komunikuje, nebo z Vás tahá informace. Kde se mám nechat vyhodit? Co můžu o sobě říct? Kam vlastně jedu?
Nebudu Vás napínat, dojela jsem v pořádku. Pěkně poděkovala a řekla sbohem. A rozhodla se, že už nikdy.
Netrvalo dlouho a stejná situace přišla znovu. Podruhé. Zatím naposledy v mém životě. Tentokráte o něco blíž k mému domovu, jen 13 kilometrů. Poslední spoj byl pryč. Rozhodla jsem se, že tentokrát půjdu pěšky. Po dvou kilometrech chůze, kdy jsem se vůbec neohlížela zpět přede mnou zabrzdil autobus. Že by nějaký nezaznamenaný spoj mým směrem? Ne. Autobus kromě řidiče neměl žádného pasažéra.  Mám nastoupit? Starší pán, který přejížděl k naložení zájezdu mi nabídl odvoz. Nastoupila jsem. A opět v pořádku dojela.
Dvakrát, a dobře to dopadlo. Přesto nevěřím a doufám, že už nikdy více.
Každý den cestuji autem. Potkávám stopaře. Nezastavím. Bohužel, nevěřím ani jim. A možná jsou ve stejné situaci jako já, a možná doufají, že jim nezastaví nikdo nebezpečný.

Proč tedy ztracená důvěra? Já osobně nepamatuji tu dobu, kdy se stopovalo v létě, v zimě, kdy výpadovky byly obležené stopaři. Jsem husákovo dítě, žila jsem v té době a dokonce byla i náctiletá, ale jen jsem o tom slyšela.  Ale kde jsou dnes? Nejsou. Asi už ani oni nevěří. Nebo má dnes už každý auto? Je jiná doba?

Motto:

Jediný, komu můžeš věřit, jsi ty sám. A pokud tě zklame ten, v koho vkládáš svou důvěru, je to jen tvá chyba, protože máš už dávno vědět, že lidé nejsou pro důvěru stvoření.

1 komentář:

  1. Hezky napsáno. Jako náctiletá holka jsem jezdila stopem občas ze školy (20km). Dnes bych si asi netroufla, ale člověk nikdy neví...

    OdpovědětVymazat