sobota 18. února 2012

Dobrý skutek aneb musíme si pomáhat (ale jak?)

Jak to jen napsat. Dobré skutky - neděláte je proto, že chcete udělat dobrý skutek, ale že si myslíte, že někdo tu pomoc potřebuje... .

Nakupuji v jednom větším obchodě pravidelně, dalo by se říct, že skoro denně.
Protože většinu pracovního dne strávím na cestách, v autě, jezdím i nakupovat autem.
Denně vidím někoho, jak s plnými taškami odchází z obchodu a vyráží směrem do vrchu,
směrem do panelového sídliště, kde bydlím.
V létě, kdy z čista jasna začalo pršet jsem to zkusila. Nabídla jsem starší paní s velkým nákupem pomoc. Byla opřená o zeď, pod okapem, aby nezmokla.
"Nepotřebujete někam odvézt?"
Jak myslíte, že to dopadlo?
Ne, děkuji. Bohužel i z tváře se dali zcela zřetelně vyčíst obavy.
Ano, zarazilo mě to. Ale neodradilo.
Zkusila jsem to znovu.
Myslíte si, že znáte blízké sousedy, nebo lidi, které potkáváte, když například venčíte psa? Já si myslela, že ano. Ale oni bohužel neznají mě. Ve stejném obchodě u pokladny vidím paní, která přede mnou měla plný vozík. Snad na tři, možná čtyři tašky. Paní potkávám právě při venčení našeho Bena. Než jsem stačila zaplatit, vyjížděla s košíkem před obchod. Nikdo tam na ní nečekal(manžel v autě ani její auto:-)).
Nabídla jsem jí odvoz.
A jak to dopadlo tentokrát?
Ne, děkuji. Opět stejné obavy.
Tentokráte alespoň vysvětlení, že zavolá manželovi, aby pro ni přijel.
Tak jsem se zařekla, že takhle už ne.
A pak jsem potkala ve stejném obchodě paní pečovatelku, která pomáhala mé babičce. Pamatovala si na mne.
Odešla však z obchodu dříve než jsem nakoupila. Ale potkala jsem jí ještě na parkovišti a nabídla jí odvoz. Jakou mi udělala radost, když bylo vidět, že má radost. Cituji: "...mám radost, že jsou ještě tací, co nejsou lhostejní k ostatním..."
Odvyprávěla jsem jí vlastní zkušenost.
Není se prý čemu divit.
Zase ta důvěra. Je pryč.

Nastoupila bych já k někomu, kdo mi nabídne odvoz, aniž bych ho znala?
Nenastoupila.
Tak proč jsme to někomu nabízela?
Nevím.
Už to asi neudělám, už nebudu nikoho zbytečně přivádět do rozpaků či obav, už nechci být podezřelá ... .

5 komentářů:

  1. Jen to zkoušej dál, dobrých lidí není nikdy dost. Krásný článeček, pohladil mne po duši.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásný příběh,ale nevzdala bych to.Spíše bych se ptala intuice.... Často nabízím pomoc i tímhle způsobem,nikdy nebylo odmítnuto,ale prve než někoho oslovím s nabídnutou pomocí musím cítit,že je to správné,když cítím,že se nemám ani zabývat tou myšlenkou,tak prostě jdu dál.Není to lhostejnost,možná jen něco střeží před zamrzením,zklamáním,odmítnutím...Jinak hezký blok...Ráda jsem vás potkala...

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkně napsáno. Je vidět, že je to příhoda z města, protože u nás na vesnici by se to pravděpodobně nestalo. Malý příklad i když pro někoho možná trošku morbidní. Mám za sebou 2 pohřby, první pohřeb byl paní z vesnice a kromě příbuzných přišla i hromada lidí z vesnice. A pak druhý pohřeb a opět paní, ale už z města a na pohřbu? Jen příbuzní a jedna sousedka ze stejné bytovky. :-(

    OdpovědětVymazat